KARMEL

Dnes si připomínáme 120. výročí narození Viktora Frankla /26. března 1905 – 2. září 1997), rakouského neurologa a psychiatra židovského původu, který přežil koncentrační tábory v Terezíně i Osvětimi. Bezprostředně po válce o tom napsal knihu A přesto říci životu ano…

Lásce se vede stejně jako ohni: Malý plamínek v bouřce zhasne, velký se rozdmýchá. Stejné je to s těmi, kdo se milují na velkou dálku. Pravá láska se zvětšuje, malá zhasne. Myslím, že jako parafrázi k tomuto přirovnání mohu říct, že slabá víra v koncentračním táboře zhasla, ale silná víra, pravá víra, ta jen posílila. Pravá víra posílila a slabá zhasla.

(Viktor Frankl /1905-1997/, Bůh a člověk hledající smysl)

Vytrvalé „ano“ vytváří v našich životech ostrůvky jistoty. Naše jistota neplyne z toho, že bychom si zmapovali celou budoucnost, ani není dána tím, že vyloučíme veškerá rizika. Vzniká spíš z vnitřního pocitu, že máme cíl. Je to jistota, která pramení z větší lásky, jistota víry. Jistota závazku z nás kupodivu činí ještě více poutníky: dovoluje totiž, aby byl náš život nepředvídatelný, a mohla se v něm tak naplňovat svrchovaná Boží vůle.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Ono hluboké utrpení celé Vaší bytosti právě působí, že jste celá naježená, snad tonete v slzách, ano, a kdo by se odvážil Vám je zakazovat? Ty slzy jsou drahé andělům, drahé Bohu – ale o to dražší, že je doprovází radost onoho z hloubi srdce vyřčeného ano, které jste řekla Bohu a Bohu zopakovala uprostřed tolikerých bolestí, tolikera utrpení. Vždyť jeden jediný den, jedna jediná noc navíc, prožité v tomto daru, jsou přece Ježíši tak drahé!

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

I když možná v mém životě nejsou žádná skutečně těžká provinění vyjma těch, která jsem Vám přiznala, při rozumném a chladném posouzení situace se domnívám, že mám oprávněnější důvod k obavám z Božího hněvu než mnoho velkých zločinců.
Nejde o to, že bych se skutečně bála. Zvláštním převrácením ve mně myšlenka Božího hněvu probouzí jedině lásku. Tím, co ve mně vyvolává strach svého druhu, co mě roztřásá, je myšlenka možné Boží přízně, jeho milosrdenství.
Avšak pocit, že jsem pro Krista jako neplodný fíkovník, mi rve srdce.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 26. května 1942)

Hleďte spíš na to, kým se druzí chtějí stát, než na to, kým jsou; a nebazírujte na těch nepatrných chybách a selháních, jimiž se oni sami trápí a snaží se je odčinit.

(Dom Germain Morin, OSB /1861–1946/, The Ideal of the Monastic Life)

Je to Ježíšův kříž, který přichází spolu s ukrytou láskou – a dobře ukrytou – úplně až na dně. Ale On Vás opustit nemůže. Hodinu po hodině Vám bude přicházet na pomoc. Budu Ho o to s Vámi úpěnlivě prosit. Co je to za nápad, že by Vám nestál zcela nablízku, v samém středu Vašich úzkostí. Čím větší je Jeho láska, tím je tajemnější, tím víc se podobá lásce, jíž miloval svého Syna, svého jediného Syna, kterého přivedl na kříž.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(OCD, zakladatel kongregací Tereziánské misijní sestry karmelitánky, Misijní sestry karmelitánky a Bratři lásky • blahoslavený • nezávazná památka 20. března)

Texty propria

František Palau y Quer se narodil 29. prosince 1811 v obci Aitona v Katalánsku ve Španělsku. V roce 1828 vstoupil do semináře v Leridě. Po absolvování tříletého studia filosofie a prvního ročníku teologie vstoupil v roce 1832 do řádu bosých karmelitánů, následujícího roku složil řeholní sliby a přijal jméno František od Ježíše, Marie a Josefa.

Je pravda, že existuje věc všeobecně nazývaná láskou, jež znamená lásku prokazovanou chudákům, kteří si ji zaslouží. Ale dobročinná láska k lidem, kteří si ji zaslouží, vůbec není láska, nýbrž spravedlnost. Lásku potřebují právě lidé, kteří ji nezasluhují, a tento ideál buď vůbec neexistuje, nebo existuje zcela pro ně.

(Gilbert Keith Chesterton /1874–1936/, Heretikové)

Svatý Josefe,
ty, který jsi střežil pouto s Marií a Ježíšem,
pomáhej nám pečovat
o vztahy v našem životě.
Ať nikdo nezažije pocit opuštěnosti,
která pramení z osamělosti.
Každý z nás ať se smíří se svou vlastní historií,
s těmi, kteří tu byli před námi,
a rozpozná i v chybách, které se staly, cestu,
kterou si Prozřetelnost razila,
aby zlo nemělo poslední slovo.
Ukaž se jako přítel těch,
kteří mají největší potíže,
a jako jsi podporoval Marii a Ježíše v těžkých chvílích,
tak podpoř i nás na naší cestě.
Amen.

(papež František, modlitba uzavírající katechezi o sv. Josefu, 24. listopadu 2021)

(hlavní ochránce karmelitánského řádu • slavnost 19. března) 

Texty propria

Oslava svatého Josefa má biblické kořeny. Josef je posledním patriarchou, k němuž Bůh promlouval prostým a neokázalým způsobem prostřednictvím snů. (srov. Gn 28,12–14; Mt 1,20–24). Podobně jako starozákonní Josef (egyptský) i novozákonní Josef je muž přímý, věrný a spravedlivý (Mt 1,19), muž, kterému Bůh svěřil správu nad „svým domem". On spojuje Ježíše, Mesiáše a Krále, s davidovskou dynastií, která byla nositelkou zaslíbení (Mt 1,1–16; Lk 3,23–38). Josef, Snoubenec Panny Marie, pěstoun Ježíšův, ochránce a vůdce Svaté rodiny na útěku do Egypta i při jejím návratu rekapituluje cestu exodu izraelského národa (Gn 37; 50,22–26; Mt 2,13–21).