Bůh, který je plností bytí pro všechny, tedy není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe. Není Bohem, jenž by hrozil morálním balvanem typu „bez víry je všechno marné“ a který by podsouval, že kdo v něj neuvěří, tomu v životě něco podstatného schází. Bůh ne-nutný je Bohem, který osvobozuje sebe i nás ze všech uzlů, jež jsme na něj navázali („pokud věřím a modlím se, daří se mi lépe“). Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem skutečně svobodnou volbou. (…) Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. (…) Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být skutečně svobodná.
(Jan Loffeld /*1975/, Když Bůh nikomu nechybí)