KARMEL

V křesťanské tradici má božství univerzální vlastnosti: Bůh je pravda, Bůh je absolutní dobro, Bůh je spravedlnost, Bůh je také krása. Pro nás, lidi procházející temnotou války, je nejdůležitější nezapomínat, že v rámci toho všeho musíme kontemplovat krásu. A té je zde dostatek: krása lidského srdce připraveného sloužit, připraveného se dělit. Vidíme to, když sloužíme jak ukrajinské armádě, tak civilistům: v lidském srdci je tolik, tolik krásy a ta je zdrojem vítězství, protože jen láska je schopna vítězství. Být člověkem je dar a vyžaduje od nás snahu co nejvíce se podobat tomu božskému, co je přítomno v lidském srdci, v lidském duchu. A vlastnosti, které nám ukazují cestu, jsou pro mě čtyři: hledání pravdy, volba dobra, obrana spravedlnosti a kontemplace krásy, a to i v temnotě války.

Existuje utrpení tak velké, že vás nechá beze slov. Cítíme před ním jistý druh hanby, že my sami jsme v bezpečí. Chtěli bychom zapomenout na vše, co není v souladu s nouzí, jíž jsme svědky, chtěli bychom se skrýt ve stínu tiché modlitby, abychom bytosti, které trpí, obklopili tou jedinou Přítomností, která není nikdy vzdálená.

(Maurice Zundel (1897–1975), L’évangelie intérieur, 1942)

Text v PDF

V předvečer třetího výročí brutální ruské invaze na Ukrajinu nabízíme výňatek z rozhovoru s ukrajinským spisovatelem, historikem a teologem Igorem Kozlovským /1954–2023/, který byl v roce 2016 v Doněcku zajat, vyslýchán a mučen a propuštěn až po rovných sedmi stech dnech v rámci výměny zajatců. Jeho vzpomínky se tedy týkají období dávno před invazí v únoru 2022. Svědčí o bezpráví, které se již dlouhá léta děje obyvatelům příhraničních oblastí. Dávají tušit, co by následovalo, pokud by území připadlo agresorovi…

Dnes si připomínáme 70. výročí úmrtí francouzského básníka, dramatika a diplomata Paula Claudela /6. srpna 1868 – 23. února 1955/…

Když přijde večer, bez knihy nebo růžence, zůstávám. Všechno jsi Ty. Ale Duch, který pojme všechno, nespokojí se ve mně. Duch, který pojme všechno, má také hlas a jeho neutišitelné volání ve mně je jako voda, vzdouvající se a tryskající. V jeho řeči není slova ani zvuku. Nic než volání: volání radosti, radost sama, která se vznáší a klesá.

(Paul Claudel /1868–1955/, Corona benignitatis anni Dei; 1915)

Největší vůdci Božího lidu byli ti, kdo nechali prostor pochybnostem… Kdo chce být vůdcem Božího lidu, musí nechat prostor Bohu. Musí se menšit, ztrácet se v pochybnostech, zakoušet v sobě temnotu, nevědět kudy kam; nakonec je to velmi očistné. Špatný lídr je sebejistý a neústupný. Jednou ze známek špatného lídra je přemrštěná normativnost, založená na jeho sebejistotě.

(papež František, rozhovor s argentinským rabínem Abrahamem Skorkou, On Heaven and Earth)

I kdyby pro nás nebylo nic víc než život zde na zemi, i kdyby nám okamžik smrti nepřinesl nic nového, nekonečná hojnost Božího milosrdenství je již tajně přítomna zde na zemi celá.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 26. května 1942)

Naše nacházení Boha, ať už bude mít jakoukoli podobu, nikdy nebude triumfálním průlomem „jednou provždy“: jde spíš o dlouhodobý proces, kdy se Bůh postupně stává méně abstraktním pojmem či ideou, a stále víc osobou, oním Ty. Jde nám naproti, čímž odpovídá na naše drobné, zdánlivě bezvýznamné úkony věrnosti. Všechny prvky našeho života – modlitba, práce, láska a služba druhým – jsou jen různými projevy či způsoby hledání a nalézání Boha. Ježíš skutečně slibuje, že těm, kdo ho milují tímto vytrvalým, realistickým, domáckým a skromným způsobem, bude už v tomto životě dopřána jistá zkušenost s ním: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec, i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Bůh, jehož skutečně s láskou hledáme, se nám dává nalézt už v tomto životě.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

To, co prožívám před světem a uprostřed světa, jenž byl vstřebán tvým Tělem, stal se tvým Tělem, můj Bože, není ani pohroužení monisty toužícího splynout s jednotou věcí, ani dojetí pohana, který se sklání k nohám hmatatelného božstva, ani pasivní odevzdanost kvietisty zmítaného mystickými energiemi.

Postoj, v němž mě utvrzuje tvá univerzální Přítomnost, přejímá něco ze síly těchto různých proudů, aniž by mě hnal k jakýmkoliv útesům. (…)

Stejně jako monista se ponořuji do naprosté Jednoty; ovšem tato Jednota, která mě přijímá, je tak dokonalá, že se v ní ztrácím, a zároveň v ní umím najít konečné dovršení své individuality.

Stejně jako pohan uctívám hmatatelného Boha. Dokonce se tohoto Boha dotýkám celým povrchem i hloubkou Světa hmoty, v němž se nacházím. Ale abych ho uchopil tak, jak bych chtěl (prostě abych se ho mohl dál dotýkat), musím jít stále dál, skrze a mimo veškeré uchopení, – aniž bych kdy mohl v něčem spočinout, – nesen v každém okamžiky tvory, a zároveň být připraven je každým okamžikem překročit, v neustálém přijímání a odpoutávání.

Jako kvietista se nechávám slastně kolébat božskou Fantazií. Zároveň však vím, že božská Vůle se mi v každém okamžiku zjeví jen v mezích mého úsilí. Tak jako Jákob se nedotknu Boha ve hmotě, dokud jím nebudu přemožen. (…)

Obohacen mízou světa stoupám k Duchu, který se na mě usmívá nade vším dobýváním, zahalen v konkrétní nádheře vesmíru. A takto ztracen v tajemství božského Těla nedokážu říci, které z těchto dvou blahoslavenství je zářivější: nalézt Slovo, abychom ovládli Hmotu, nebo ovládnout Hmotu, abychom dospěli k Božímu světlu a zakusili ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Ježíš prožíval naprostou harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“ Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel radostí života. Sám o sobě říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají, že je to žrout a pijan.“ Byl dalek filozofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Pracoval vlastníma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem (…), převážnou část svého života věnoval tomuto nasazení v jednoduchosti, která nebyla nijak obdivuhodná: „Copak to není tesař, syn Mariin?“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 98; 2015)