Doporučujeme
Radostnost vyžaduje odvahu, stejně jako vše ostatní. A právě pro Boha musíme takto překonávat sami sebe. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se!“ Musíme vyrvat půdu pod nohama melancholii, která není k ničemu ani zde na zemi, ani tam nahoře.
(Dom Prosper Guéranger OSB /1805–1875/, dopis z 29. května 1843)
Být radostný je úkolem každého z nás. Jak podivuhodná je naše víra, která člověku přikazuje, aby byl radostný a šťastný, ve které je veselost povinná.
(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k Janovi)
Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.
Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(Bohuslav Reynek /1892–1971 /, Stopa ze sbírky Podzimní motýli; 1946)
Naše naděje nesmí být nějakou privátní nadějí v to, že se nám náš život podaří, snad se vyhneme nemoci, nic se nám nestane. Taková pseudonaděje by vedla k ještě většímu strachu, vždyť jak bychom to vše mohli zajistit? Jde o víc: o vědomí společné cesty všech lidí a celého tvorstva k Bohu. Naděje není možná bez sdílení našich životů s druhými. (…)
Být spolu, plakat s plačícími – neříkat jim, že nemají co plakat, radovat se s radujícími, a neokřikovat je, že jejich malé radosti se nehodí – to je jediná cesta dál, adventem, nemocí, strachem. Učinit vše, co mohu, aby se lidem dalo lépe žít na zemi, vedle mě, se mnou – a zároveň v srdci vědět, že Bůh je vždy blízko a poslední slovo bude patřit jemu…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O pravdivé útěše z Božího slova v časech zlých; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
| Opřena bez vší opory | S oporou i bez opory |
| v temnotách bez paprsku světla | bez světla v naprosté tmě |
| jdu Láskou stravována vpřed… | stravuji se úplně… |
| Před světem jsem už zamkla bránu, | Duše má je odpoutána |
| šťastně mu navždy sbohem dám!... | od všech věcí stvořených |
| Vyzvednuta nad sebe samu | i od vlastních tužeb svých |
| o Boží dlaň se opírám. | spoléhajíc jen na Pána, s nímž chce životem jít sama. |
| A hlásám, za co vděčím Bohu: | Proto spěchám ujistit |
| Když On se sklání nade mnou, | radosti pln, všechny tvory, |
| svou duši vidět, cítit mohu | že má duše může žít |
| bez vší opory opřenou!... | s oporou i bez opory!... |
| Ač beze světla těžko je mi | Třeba trpím temnotami |
| v žití, jež rychle míjí nám, | v životě svém smrtelném, |
| přece jenom na této zemi | není stav ten pro mě zlem, |
| nebeský život Lásky mám… | neboť i bez světla dá mi žíti nebes vidinami. |
| Na cestě, po níž musím jíti, | A tak v žití takovém, |
| o mnohých nebezpečích vím, | třeba temnota ho kryje, |
| leč z lásky ráda přijmu žití, | duše, ač je zajatcem, |
| které je temným vyhnanstvím. | bez světla líp ve tmě žije. |
| Vím, že je Láska mocná síla, | Vím, co umí láska pravá, |
| všechno chce v sebe proměnit. | od té doby, co ji znám. |
| Mé zlo i dobro proměnila | Ať se zle či dobře mám, |
| v nepopsatelný lásky cit. | tutéž chuť vždy všemu dává, duši měníc v sebe sama. |
| Ten oheň, jenž v mé duši plane, | V tom plameni omamném, |
| proniká srdce mé vždy víc; | jenž v mé hrudi víc a více |
| tím ohněm, jenž plát nepřestane, | proměnil mě v žáru svém |
| kráčím, Láskou se stravujíc… | beze zbytku stravuji se… |
(v levém sloupci báseň Terezie z Lisieux Appuyée sans aucun Appui v překladu A. Janouškové; v pravém sloupci glosa Jana od Kříže Sin arrimo y con arrimo v překladu Gustava Francla)
| Abys dospěl k tomu, co nevíš, | Abys došel k tomu, co nevíš |
| musíš jít cestou, která je cestou nevědění. | máš jít, kudy nevíš. |
| Abys vlastnil, co nevlastníš, | Abys došel vlastnění toho, co nevlastníš |
| musíš jít cestou oproštění. | máš jít, kudy nevlastníš. |
| Abys dospěl k tomu, co nejsi, | Abys došel k tomu, čím nejsi, |
| musíš jít cestou, na které nejsi. | máš jít, kudy nejsi. |
| Co nevíš, je to jediné, co víš, | |
| vlastníš jen to, co nevlastníš, | |
| a jsi jen tam, kde nejsi. |
(v levém sloupci úryvek z básně Thomase S. Eliota /1888–1965/ East Coker ze sbírky Čtyři kvartety; 1944; v pravém sloupci úryvek z textu vepsaného v náčrtku Hůrky dokonalosti Jana od Kříže)
Kde není láska, vlož lásku a pak lásku nalezneš
(karmelitán a spoluzakladatel OCD • svatý • učitel církve • svátek 14. prosince)
Texty propria
Juan de Yepes se narodil v roce 1542 ve Fontiveros, nedaleko Avily, ve Španělsku. Jeho otec zemřel, když byl Jan ještě velmi malý (asi tříletý). Rodina se musela z finančních důvodů několikrát přestěhovat. Jan se přitom snažil studovat a zároveň pracoval, aby získal prostředky na živobytí své i svých blízkých.
Předkládáme zde jeden z nejpůsobivějších textů ze spisku „Výroky o světle a lásce“ od sv. Jana od Kříže. Nabízí vhled do autorovy osobní spirituality charakterizované odvážnou intimitou vztahu k Bohu, autentickou pokorou, vědomím Božího obdarování, ale i lidské velikosti a důstojnosti.
Když nás Bůh volá k sobě, volá nás k radosti, protože on sám je naší radostí, ačkoli máme tisíc důvodů k tomu, aby nás ovládl smutek nebo hněv. „Radujte se v Pánu vždycky.“ (…) Radost, o kterou tu jde, není pouhou emocí. Její podstatou je rozhodnutí hledat své štěstí tam, kde se skutečně nachází, rozhodnutí vytrvat. Radost si volíme a je to volba, kterou od nás Bůh žádá.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Živý a vtělený Bůh nám není vzdálen, není mimo hmatatelnou oblast, nýbrž očekává nás v každém okamžiku naší činnosti, v díle přítomného okamžiku. V jistém smyslu je přítomen na špičce mého pera, mého rýče, mého štětce, mé jehly – mého srdce a mé myšlenky.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Božské prostředí; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Chuť žít, Vyšehrad 1970)
I tělo má mnoha způsoby účast na útěše Ducha a ti, kdo tento stav z vlastní zkušenosti okusili, vědí, o čem hovořím. Z druhé strany už samotný pohled na blahodárné jednání a způsoby těchto lidí, na jejich tiché slzy, na rozmluvu plnou požehnání s těmi, kdo je přijdou navštívit, dávají i vnějším pozorovatelům tušit něco o podílu samotného těla na Boží útěše… Není to tedy jen duše, která dostává závdavek budoucích dober; tělo je dostává také. Vždyť i ono se za tímto cílem spolu s duší účastní namáhavého běhu podle výzvy evangelia. A ten, kdo by říkal něco jiného, popíral by tím zároveň i tělesný život v budoucím věku.
(Řehoř Palamas /1297–1359/; citováno podle textu M.-J. le Guillou OP, Zkušenost křesťanského Východu, revue Salve 2009/1)